VYSTUP ZE SVÉ KOMFORTNÍ ZÓNY

Tuhle větu slyším poslední dobou často.

“Vystup ze své komfortní zóny.”

Asi je to kvůli tomu, že zbožňuju Ted Talks a cestování, a skoro každý cestovatel ví, že vystupování ze své bubliny komfortu je důležitým faktorem při objevování světa.

Lidé mají sklony žít ve svých tmavých zákoutích, setkávat se jen s lidmi, které dobře znají. Jsou jako ti lidé v Platónově jeskyni, kteří dokáží vidět jen stíny toho pravého světa tam venku (přestože Platónova teorie má jiný význam než zrovna v tomto příkladě).

Minulý rok někdy v tuhle dobu jsem dostala nabídku – dcera táty kamaráda, Verča, žila v Anglii se svým přítelem, ale chystali se jet na léto pryč (do Indonésie a potom do Čech). Potřebovali někoho, kdo by platil nájem a převzal Verči práci. Vždycky jsem chtěla cestovat a vždycky jsem milovala Velkou Británii. Vtipné je, že když jsem poprvé slyšela o téhle nabídce, okamžitě jsem řekla: “Ne.”

Neustále jsem říkala:

“Mám plány na léto, víš? Jedu na ten výlet s kamarády, chci jet na tenhle divadelní festival, mám spoustu práce…”

A tak mě táta nechal na pokoji. Myslím, že taky moc nevěřil tomu, že bych skutečně jela. Ale potom, asi o 14 dní později, jsem seděla ve škole a bavila se se spolužákem. Už si ani nepamatuju o čem, prostě jsme si povídali. A z ničeho nic mě napadlo, že bych vlastně mohla jet. Byla jsem schopná to udělat. Chtěla jsem to udělat. Chtěla jsem jet do Anglie, pracovat tam a strávit tam své prázdniny. Hned jsem zavolala tátovi. Řekl, že se zeptá svého kamaráda, jestli jeho dcera ještě pořád hledala nějakého toho nájemníka. Hledala.

Teď přišla ta těžší část. Chtěla jsem, aby jel někdo se mnou.

  1. Nechtěla jsem tam být úplně sama (přestože to by byl ještě větší výstup ze své komfortní zóny a určitě to chci jednou udělat).
  2. Potřebovala jsem někoho dalšího, kdo by mi pomohl s prací a placením nájmu.

Hledala jsem a hledala, ptala jsem se kamarádů, ale zdálo se, že nikdo nemohl jet se mnou. Ztrácela jsem naději. Problém byl ten, že jsem ve skutečnosti neprobádala všechny možnosti. Ptala jsem se jen svých blízkých přátel, protože jsem se bála toho, že bych strávila dva měsíce s někým neznámým. Došlo mi ale, že pokud chci sdílet tenhle zážitek s někým dalším, MUSÍM rozšířit okruhy, ve kterých hledám.

Zeptala jsem se jedné holky z naší školy, kterou jsem poznala během našeho projektu s Erasmem v Německu. Byla milá a vypadalo to, že má podobné zájmy jako já. Moc jsem ji neznala a trochu mě to děsilo, ale řekla jsem si, že musím přestat kňučet a začít být statečná.

Řekla, že chce jet se mnou. Nejdřív jsem tomu moc nevěřila – skoro jsme se neznaly. Ale ona své slovo vážně dodržela a sedla si se mnou do letadla a žila se mnou skoro dva měsíce (a to ani nemluvím o tom, že jsme spolu spali v jedné – docela velké – posteli, protože tam normálně spal pár).

A tahle holka se stala mojí velkou kamarádkou a já jsem vděčná, že ji můžu mít ve svém životě.

IMG_20160719_221714

Také jsem pracovala jako číšnice ve stand-up comedy divadle a potkala jsem spoustu nových lidí. Neřekla bych, že jsme se stali velkými přáteli, ale někdy jsem s nimi trávila čas a bylo to fajn. Taky jsem si našla letní lásku, což tomu zážitku dodalo na dobrodružství, aspoň v tu dobu.

Bylo mi teprve 17, ale už jsem musela zvládnout takové věci jako sehnat si NIN (národní pojišťovací číslo, bez něj vás v Británii většinou nezaměstnají), otevřít si britský bankovní účet, platit nájem, posílat faktury apod. Pamatuju si tu chvíli, kdy jsem seděla v naší prťavé kuchyňce po tom, co moje kamarádka odjela na letiště (musela odletět o 10 dní dřív než já), a dívala jsem se do malého zrcadla na stole. Cítila jsem se jinak. Připadalo mi, že mi tenhle zážitek dal TAK MOC. Přišla jsem si dospělejší. Víc sebevědomá. Víc nezávislá. Víc volná. Vypadala jsem jako úplně jiný člověk, ale přitom ten stejný… nějakým způsobem.

Nejvíce ze všeho jsem cítila vděk té minulé JÁ, té osobě, která se rozhodla zariskovat a vystoupit z její komfortní zóny. Tomu člověku, který byl hrozně vyděšený, ale přesto se rozhodl přijmout ten strach a překonat ho.

DSCN1471

Ti, kteří stráví celý svůj život v té malé bublině, které se říká Komfortní zóna, nemají ponětí o světu tam venku. Neví, jak vypadá. Jaký je. Nemají tušení, čeho mohou dosáhnout, co mohou vidět a objevit. Je to škoda, protože po tom, co zvládneme vystoupit z té bubliny ven, dojde nám, že to vlastně vůbec není tak strašidelné, jak se zdálo.

Vystoupení z té bubliny není nikdy chyba. Vždycky se jedná o užitečnou zkušenost, ze které můžete těžit. A vždycky vás ta zkušenost zformuje do někoho trochu jiného než dříve, do někoho volnějšího a méně závislého na věcech a ostatních lidech.

Za šestnáct dní letím do Indonésie (s tou stejnou českou organizací (Pralesdetem) jako ta Verča, u které jsem bydlela – další skvělá věc, podniknete jednu cestu do Anglie a za rok díky tomu letíte na druhý konec planety). Strávím tam tři týdny jako dobrovolník – budeme čistit pláže, vyučovat angličtinu… A stejně jako před rokem se zase třesu strachy. Ale také nadšením.

Protože vím, že čím více vystupuju ze své komfortní zóny, tím větší volnost mám.

Denisa