CO MILUJU NA SOCIÁLNÍCH MÉDIÍCH

Jsou časy, kdy jsem závislá na určitých věcech. Jednou je to Teorie velkého třesku, potom zase Harry Potter, pak Naruto… a co se během těchhle časů děje, je to, že na tu svou závislost nemůžu přestat myslet. Nebo o tom přestat mluvit. Nebo přestat žít jen pro tu jednu věc (což není nic moc špatného, pokud to neděláte až moc hodně a až moc často).

A pokaždé se mi v břiše usadí ten hrozný pocit, ta potřeba explodovat a sdílet svou posedlost se všemi lidmi okolo mě. Ale když to udělám, většinou to skončí zklamáním.

Mám spolužáky. A mezi nimi mám nějaké kamarády. Ale všichni moji kamarádi (kromě jedné, Verči – která žije přes školní rok ve Skotsku, takže ji nevídám) jsou o tolik jiní než já. A mít přátele, kteří nejsou stejní jako vy, je někdy zábava, protože je naše přátelství aspoň plné rozmanitosti. Většinu času je to ale na nic.

Vždycky máme nějaké společné věci (třeba školu, hah) a o těch věcech mluvíme nejčastěji. Ale když potom někdo mluví o jeho koníčcích a problémech, ostatní často přestanou poslouchat. A to mě štve.

Někdy mi připadá, že jsem svým kamarádům u háje (což zní jako hrozná sebelítost, ups). Ale myslím si, že nejde o to, že by se nezajímali o mě – jen se nezajímají o stejné věci jako já. A proto neexistuje pořádný způsob, jak spolu můžeme naše vášně sdílet. Někdy, když se rozmluvím o věcech, které miluju, moji kamarádi si povzdechnou a nějak mi naznačí nebo řeknou, že je to otravné. Vím, že mají asi pravdu, ale když se do něčeho zapálím, prostě to potřebuju sdílet, protože zbožňuju sdílení svých vášní s druhými. Jenže ty druhé to nezajímá, takže celý den strávím tím, že myslím na svou momentální posedlost a snažím se udržet to pod povrchem, snažím se být zticha (a postupem času začnu být na své okolí pěkně naštvaná, zase ups).

A teď přichází na řadu sociální média. Když surfujete po internetu, vždycky najdete nějaký skupinový chat nebo webové stránky, kde zase najdete REÁLNÉ LIDI, kteří se VÁŽNĚ ZAJÍMAJÍ o STEJNÉ VĚCI jako VY. Když čtu diskuze a teorie o Narutovi na Quoře, vždycky se uklidním a jsem o něco šťastnější, protože ta potřeba, která ve mně celý den bublala, může konečně ven. Díky lidem na internetu mám pocit, že nejsem na světě sama, že nejsem jediná, kdo miluje ten seriál/sitcom/anime/cokoliv jiného. A co je na tom nejlepší, můžu sdílet své vášně s ostatními. Je fakt, že sdílení té vášně je vždycky lepší v reálném životě, ale když se nikdo okolo vás nezajímá, sociální média vám postačí.

Taky můžete udělat vaše spolužáky šťastnějšími, protože už je nepotřebujete otravovat s tou stejnou věcí po 29652553té, jelikož už máte tu možnost sdílet to s jinými lidmi (přestože bych to raději sdílela s nimi, ale co se dá dělat, svět není perfektní, že?).

Je hodně věcí, které nemám na sociálních médiích ráda, ale pro teď bych jen ráda řekla, že je miluju za tu možnost seznámit se s dalšími lidmi, kteří mají stejné koníčky a zájmy jako já. A dokonce s nimi ani nemusím být v kontaktu – někdy mi prostě stačí číst si jejich články a komentáře, abych věděla, že v tom nejsem sama.

Denisa